Jedna Vodnářka si přála nahlédnout do hlubin sebe sama. Přišla v den úplňku: zaručeno, že nahlédne do opravdu hlubokých vod. Vodnáři totiž za sebou mívají temná místa v rodových liniích. Ta jim předci zanechávají jako odkaz... místo, kam může právě Vodnář nahlédnout, porozumět a vyplnit toto hluché místo svou vlastní energií.

"Zaměřte se do sebe a nechte před sebe vyjít své vnitřní bytosti. Po jedné straně postavte vnitřní ženu, po druhé svého vnitřního muže. Jak vypadají?"

Dobře, máte schopnosti. Jestliže se máme potkat v rámci terapie, zajímá mne i to B: Jakou zodpovědnost za své schopnosti máte/nemáte? A jakým způsobem se ukotvujete? A nechám se překvapit, co si tentokráte počtu...

Hostina pro vnitřní ženu a muže

Eva je matkou malého syna. Dosud nebyla smířená s těhotenstvím, porodem a vlastně ani s rolí matky. Ač syna miluje, vyčítá si, že mu není takovou mámou, jakou by chtěla být. Instinktivně ji to táhne spojit se s rodem, pochopit, co se tam nejspíš stalo...

Na tuto regresi jsem byla dlouho dopředu připravována, aniž bych tušila souvislosti. Než mi bylo dovoleno přijmout ženu s rakovinou, prošla jsem sama brutální očistou, abych si u sebe zpracovala téma LÍTOST - až na kost, co se budem troškovat. Děkuji Vesmíru za tuto lekci, snad jsem pochopila... A tak přišla zkouška, jak to ustojím v praxi.

Zemře-li mladý člověk, je to ztráta pro jeho rodinu. Kdo se však zabývá tím, jak se cítí jeho přátelé? Mladí lidé téma smrti těžce nesou. Ještě pořádně neochutnali život, tak jakpak mají rozumem pobrat konec života, že? U nás smrt vnímáme pořád jako něco definitivního, končícího a hlavně nepřijatelného. Je to strašák, to nechceš...

K životu patří narození i smrt, co se zrodí, také umírá, aby se mohlo znovuzrodit. Někdy se ovšem kolo života zadrhne a je třeba nakouknout pod pokličku a kolečka promazat. Vesmír vždy dohlédne na to, aby se vše vrátilo do rovnováhy. Někdy svérázným způsobem. Jako v následujícím příběhu.

Je zvykem lásce dávat růžovou barvu. Kreslíme růžová srdíčka, malujeme si růžovou budoucnost s partnerem, s rodiči, s dětmi. Jenže láska umí být i syrová, divoká, svobodná a nespoutaná, jako život sám. A někdy nám maluje různé vzory... Učí nás poznat všechny barvy života.

To se tak jedno mimčo rozkoukává v děloze své matky a nestačí se divit.

Čas od času se stává, že tady nějaká duše po svém skonu zůstává a neodejde do světla. Možná si neuvědomuje, že změnila formu a nemá již své tělo, nebo je zmatená, v šoku, nechápe, co se stalo (tragické nehody). Možná nenašla to příznačné světlo na konci tunelu a bloudí a čeká na pomocnou ruku. Já se však často setkávám s...

Každý máme své duchovní průvodce, ať už jsme si toho vědomi či ne. Bdí nad námi neustále a občas mají svérázný způsob, jak s námi navázat řeč. Svého průvodce poznáte snadno. V jeho přítomnosti je pocit bezpečí, lásky a ochrany. Nikdy s Vámi nebude manipulovat nebo si přičítat zásluhy. Soucítí, nesoudí, nesnaží se vetřít Vám do přízně a zůstat tam...

Rodiče můžete nesnášet, můžete je přestat navštěvovat, ale nelze je nemilovat. Ať už byli jací byli, dali Vám život. Váš život. Díky nim jste na světě. Jste navždy jejich součástí. Nectíte je? Nectíte ani sebe. Nemilujete-li je, nemilujete ani sebe. Neusmíříte-li se s rodiči, nebudete nikdy celiství.

Snad každý zažil v životě ublížení, zklamání, zradu a jiné chuťovky, jež mu leží v žaludku jak ztvrdlá houska. Pokud ovšem neodpustil těm, co mu to způsobili. Někdy však odpustit nejde tak lehce. Chce to čas.

Tímto článkem chci ukázat, jak jedna zdánlivá maličkost - nespavost - může mít příčinu ve více časových rovinách.

Umíte si představit, že byste existovali pouze jako světelná duše kdesi na obláčku a o životě na Zemi četli jen z knih? Nezažili sníh ani horké léto, neznali smích, pláč, radost z překonané překážky, nekousli si do hrušky, necítili vítr ve vlasech? Pampelišku byste znali jen z obrázků a z nauky o pocitech byste propadali, protože by to pro vás...