Láska má mnoho podob

 Je zvykem lásce dávat růžovou barvu. Kreslíme růžová srdíčka, malujeme si růžovou budoucnost s partnerem, s rodiči, s dětmi. Jenže láska umí být i  syrová, divoká, svobodná a nespoutaná, jako život sám. A někdy nám maluje různé vzory... Učí nás poznat všechny barvy života.

Jedné ženě se v regresi vybavil minulý život, kde byla muslim, však s ženskou duší uvnitř. Nosila růžovou vestu, harémky a baleríny. Život to byl šílený, plný nenávisti, ponížení, vraždění, bitek... čehož se ona odmítla účastnit. Její otec ji předhodil ostatním jako kašpárka pro pobavení, týral ji, pohrdal jí. Zemřela mladá, někdo ji otrávil.

Duše si oddechla, že tu hrůzu má za sebou, odebrala se na odpočinek do "čekárny" na další život, kde na ni čeká průvodce. Posteskla si, že chtěla žít naplno, zažít lásku na Zemi a bojí se, že si to nesplnila... Ale splnila, bylo jí řečeno.

ŽILA JSI V PRAVDĚ, TAKOVÁ JAKÁ JSI, A PŘES VŠECHNY HRŮZY JSI NEUTEKLA, ALE ŽILA JSI NAPLNO TO, CO ŽIVOT PŘINÁŠÍ. A NEDOKÁZALA JSI SVÉHO OTCE NENÁVIDĚT. TO JE LÁSKA.

Duše se uklidnila a probírá plány na svůj další život. Člověk by řekl, že teď ji čeká pohádka. No Vesmír má vlastní scénář. Náhle se žena zarazí a vykřikne: "Cože? To si děláte prdel, ne? JÁ se přece nemohu učit NENÁVISTI ?!" A opět jí bylo v klidu odpovězeno.

NENÁVIST PROSTĚ PATŘÍ K TÉ LÁSCE. JE TO JAKO KDYŽ JSI PŘESTALA NOSIT ČERNOU, ALE ONA POŘÁD PATŘÍ DO SPEKTRA BAREV.

Duše dostala doporučení, že svou sílu má hledat v sobě, ve svém srdci a domlouvá si, že chce zase potkat svého otce.

Lekce nenávisti se dostavila už u maminky v bříšku. Vesmír je štědrý, dává dostatek prostoru pro učení. Píše se rok 1968, přijíždí tanky... Duše si nasává atmosféru všudypřítomné nenávisti k režimu, k "cizím". Do této doby se má narodit. Zase strach, násilí, nenávist. Ke všemu otec mámu podvádí, nejradši by utekl, dost možná s jinou ženou, do ciziny. A nenarozená duše ho začíná nenávidět.

"Všimněte si, proč tátu nenávidíte?" říkám jí. "To kvůli lásce k mamince, vidím, jak jí to ubližuje.."

"VIDÍTE? Z LÁSKY JSME SCHOPNI I NENÁVIDĚT. A POŘÁD JE TO LÁSKA."

Radka nikdy necítila lásku svého otce. Jako malá se ptala mámy, jestli je fakt jeho dcera. Dost o tom pochybovala. Když přišla na regresi, spojila se s tátovou duší. A dozvěděly jsme se pravdu. Než se Radka narodila, otec čekal dítě s jinou ženou. Těšil se. No vztah nevyšel, dítě se nenarodilo. A otěhotněla Radky maminka. Otec s ní zůstal, však nesmířený, že nevyšla původní rodina. Nenarozené dítě miloval, Radce ve skrytu duše vyčítal... Nikomu své tajemství nesvěřil. (Radka byla v regresi v šoku, co zjistila).

Dcera viděla, jak otec teskní po duši původního dítěte, proto jsme ji pozvaly na chvilku do regrese. Ukázal se malý chlapeček. Radka ho bere do náruče. Je ujištěna, že je vše v pořádku, že mu nezabrala místo. Chlapec je vyrovnaný, otce chápe, ale krčí rameny, že on s tím nic nenadělá. Říká Radce, že táta má zlomené srdce a brzy na něj umře. Dcera pochopila, jak se věci mají, otci odpouští, snaží se mu pomoci. Má zavolat mámu. Maminka už nežije, táta se chce smířit aspoň s její duší. Omlouvá se, prosí za odpuštění... Duše mámy je klidná, soucítí, nesoudí. Otec žádá, ať ho vezme s sebou "tam". To však není její úkol. (Ve stejný okamžik, kdy toto probíhalo v regresi, volá táta druhé dceři a svěřuje se jí, že bez mámy ho už život nebaví).

Radka se smiřuje s tím, že sotva nalezla k otci cestu, už ho má ztratit. I když to není lehké, říká tátovi: "Můžeš odejít, jestli chceš, je to v pořádku." Otec se jí úředním tónem omlouvá, děkuje a odchází (z její regrese) i se svým trápením.

Pár dní po regresi Radka píše....Představte si, zničehonic přijel táta na kafe. Sice měl pořád ty svoje řeči, jak je vše blbě, jak ho tu nic nebaví, ale pokecali jsme si, bylo to fajn. Co si řekli jejich duše, ví jen oni dva.

Autor textu: Andrea Kadlčková, Terapie-regrese.cz