Oslabená placenta

To se tak jedno mimčo rozkoukává v děloze své matky a nestačí se divit.

- Kde to jsem? Je to tu stísněné. 

Ten prostor tu má být pro mne a je jako rozdělený napůl.

Co to je?

Moje půlka je jak shnilé jablko a ta druhá je světlejší a přitom prázdná.

Aha, druhá půlka, to je bráchovo.

Ale mamka dávno porodila, proč mu tu pořád drží místo?

Děloha mámy tomu moc nerozumí. Pořád musí energeticky dotovat staršího bratra, dokud matka pomyslně nepřestřihne pupeční šňůru. Maminka chce i nyní kluka, no v děloze je holčička. Děloha, ta půlka s holčičkou uvnitř, pláče. Cítí bolest, křivdu, cítí se nepřijatá. Nikdo se nestará, nikdo ji nehýčká, je smutná... Máma tuší, že čeká holku. Holka to bude mít těžké, stejně jako ona, je přesvědčená. Děloha si stěžuje: "Máma nás (dělohu + menstruaci) nemá ráda, proto to má těžké!"

Mimčo má zlost na mámu a začíná pochybovat:

- Jsem tady správně? 

Bude mne mít ráda?

Nemám jistotu, že se o mne dokáže postarat. 

Dá mi domov? Pocit bezpečí?

Mámu vidí jako odpojenou ženu-robota. Už jako dítě máma popřela své ženství, převzala štafetu od své matky. Určitě viděla to, co vidět neměla a jako miminko si musela máma vybojovat své místo pod sluncem, probleskují vzpomínky z dělohy.

Mimčo si časem zvyklo, roste si, jak má, zlost se přehoupla do lítosti a smutku. Všímá si, že komunikace mezi mámou a tátou vázne. Zato obavy mámy sílí a v 7. měsíci se přidal i veliký strach.

- Co se děje? Proč ten strach?

Kolem mámy je rozruch, plno doktorů, děloha se svírá, je v křeči, zfialověla.

Proč nám tu dole nikdo nic neřekne?

Děloha je sama nejistá, neví, co se děje, přes pupečník k děťátku neproudí nic hezkého...

- Pomozte mi někdo! Pomoc!

Nutíte mně do něčeho, co nechci.

 Nepřijímám to, nechci to, něco není dobře....nerozumím tomu.

 Mám vztek, cítím bezmoc...

Celý 8. měsíc je v podobném duchu. Mimčo ve strachu, zoufalé, bezmocné, nově cítí nenávist.

- Proč mi máma nepomohla?

Nenávidím ji i sebe, tu neschopnost něco udělat.

Za co stojíš? Bude tě mít někdo rád? Děláš mámě jen starosti.

Jsem přítěž.

Kdybych se nenarodila, bylo by jí líp.

Mimčo popřelo samo sebe. Rezignovalo, je odevzdané. Má strach se narodit.

- Asi mě tam nechtějí.

Co bude, až se narodím? 

Splním očekávání?

Bude to, jak chtěli? 

Vyhovím jejich požadavkům?

Máma se modlí, už aby to bylo za ní. Přání se plní, rodí předčasně, císařem v celkové narkóze.

Děloha je po narkóze odpojená, vůbec nevnímá, co se s ní děje. Ona rozhodně nedala pokyn k porodu. Tak kdo tedy? Mimčo kouká na svůj pupečník. Něco je špatně, neproudí přes něj výživa, ale něco fakt hnusného. Placenta nestíhá, je malá, škaredá. Nemá sílu, už nemůže. Jí nebyla dodána energie, měla málo lásky. Částečně je oslabená i bráchou, ale hlavně se cítí nepřijatá. Tím, jak máma nepřijala ženství, nedala placentě energii pro dceru. Placenta to vnímá jako fatální selhání a informaci přes pupečník pouští k dítěti. Mimčo ji stihlo zachytit a už ho berou cizí ruce a jde na svět.

- Bože, to je ostré světlo, je mi zima.

Jdu pořád z rukou do rukou.

Manipulují se mnou, ale nikdo mě nepochová, neuklidní.

Jsem v šoku... mám strach... ani nepláču.

Samé procedury, mám nedůvěru k těm rukám... co zas bude?

Nikde nevnímám matku!!!

Aha, tam na lůžku leží žena. Asi TO patří ke mně. 

Cítím odloučení, nejistotu.

Těmimo slovy popsala svůj prenatál a porod jedna štíhlá blondýnka, citlivá Račice. V životě se plácala, potýkala se s nejistotou, nedůvěrou, nevěděla, kdo je, proč tu je, kam patří, nevěřila si. S mámou měla vztah všelijaký. Vzpomíná na své záchvaty vzteku i jak mámě řekla, že ji nenávidí. Nedůvěřovala ani partnerovi, svým citům k němu, jejich vztahu. Komunikace s ním vázla. Vše, co prožívala, sedělo do puntíku s prožíváním prenatálu.

• V regresi odpustila mámě i sobě a poděkovala za lekce, díky kterým může růst.

• Odpustila i své placentě, že ji déle neuživila. Vzala ji do dlaní a řekla: "Dělala jsi, co jsi mohla. Není to tvá vina." Oběma se ulevilo a Račiči opustil program = NEJSI DOST, NESTOJÍŠ ZA NIC.

• Vrátila se regresí na porodní sál a podívala se na porod očima lékařů. Z role pozorovatele viděla, jak jí i mámě doslova zachránili život.  Ničím jí neublížili. Ukotvila v sobě vděčnost za péči, která jí byla poskytnuta. Sama vzala do rukou sebe jako miminko, dala si lásku a náruč, kterou postrádala a obřadně uložila spící miminko do inkubátoru. Pohladila po tváři mámu a nakonec přistoupila k lékaři, s kterým se potřebovala osobně konfrontovat.

• Lékař se jí v začátku regrese ukázal jako muž v tmavé místnosti, kterého se bála, nedůvěřovala mu. Opáčil, ať se nebojí, je lékař. Přesto ji to k němu nepustilo, brněly jí nohy - i fyzicky v tom okamžiku. Muž to chápal, chtěl ji obejmout, ale vyčkával. V závěru regrese se opět setkali a padli si do náruče. "No konečně," usmíval se lékař. Račice se naučila důvěřovat ostatním

Někdy je nutný lékařsky provedený porod a netřeba si to vyčítat. Je však velmi záhodno děťátko na zákrok připravit, promluvit s ním v duchu a vysvětlit mu, co se děje. Ani lékaři a sestry nejsou bezmocní. Kdo má pusu a umí mluvit, může během zákroku mluvit na dítě konejšivým hlasem, říkat, co se děje, uklidnit miminko. Nemysleme si, že dítě je zatím hloupé a ničemu nerozumí. Vnímá velmi dobře, co se s ním děje. Slyší, vidí, cítí a hlavně si pamatuje. 

autor textu: Andrea Kadlčková, www.terapie-regrese.cz