Psí andělé

Ne nadarmo se říká, že pes je nejlepší přítel člověka. Málokdo však ví, jak hlubokou pravdu tato fráze hlásá. Ani já netušila. Dokud jsem se sama nepřesvědčila.

Před deseti lety jsem přišla o miminko. Abych se netopila ve smutku, pořídila jsem si psa. Velkého, aby hlídal dům a aby potřeboval hodně naší pozornosti. Budeš chodit na procházky a nebudeš myslet na trápení, pomyslela jsem si. A tak se k nám nastěhovala Bona, krásná, silná fena, berňačka s velkým srdcem. Na pohyb si moc nepotrpěla, ale zahradu a naši smečku hlídala poctivě.

Věděla víc než já, že ve mně vězí celé ty roky nezpracované trauma ze ztráty dítěte. Kde by mne tehdy napadlo s tím něco dělat. Bona věděla. Často byla až vlezlá, když se na mě lepila a vyžadovala hlazení. Sklopila hlavu a natočila se tak, abych ji hladila na hřbetě u ocasu. Vždy právě tam. Stahovala si přes mé ruce mou bolest na sebe. Z mé dělohy do své.

Jestliže u ženy se všechny emoce ukládají do dělohy, jsem si jistá, že u fen to funguje zrovna tak. V osmi letech měla fenka zánět dělohy. Ten jsme úspěšně přeléčili antibiotiky. Zvažovali jsme kastraci, ale kvůli věku jsme od toho nakonec upustili. Další dva roky měla fenka klid, zdálo se. Mně mezitím uběhl celý devítiletý cyklus, kdy jsem si mohla zpracovat to své trauma. Nestalo se, tudíž se začátkem nového devítiletého cyklu se mi téma vrátilo jak bumerang. Teď už jsem měla dost informací a odhodlání si to jednou pro vždy vyřešit. Zpracovala jsem si to. Dokázala jsem o tom napsat článek a jakmile jsem ho poslala do éteru, měla jsem jistotu, že mám splněno. Přišlo smíření a síla o tom mluvit a podpořit jiné ženy v jejich trápení.

A v té době začala Bona chřadnout. Její úkol tady skončil. Hubnula, stárla před očima, nohy jí ztěžkly. Na Štědrý den nepřišla na snídani. Vánoce strávila doma, ochutnala rybu, pak už nechtěla nic. Postupně přestala chodit, jen ležela, odpočívala. Sem tam zvedla hlavu. Do poslední chvíle byla hrdá, že se aspoň došla vyvenčit ven. Na Štěpána už nemohla. Smířili jsme se s tím, že odchází. Přes slzy jsem jí děkovala za vše, co pro nás udělala.

Pozdě v noci přišly nečekané bolesti. Bona ochrnula na zadní nohy, ale točila hlavu dozadu a velmi naříkala. Naložili jsme ji do kufru a uháněli na veterinu. V autě fenka už nic nevnímala. Konec byl rychlý. Veterinářka řekla, že měla nejspíš zánět dělohy a nádor na mléčné žláze. I tak se dožila krásného věku. Málokterý berňák přesáhne hranici 10ti let. Pochovali jsme ji na zahradě.

V noci ke mně na chvilinku přišla. Šťastná, klidná, obklopená zlatavým světlem. Proč jsi mi nenaznačila dřív, že máš bolesti? dívala jsem se na ni vyčítavě. Přece víš, že bych tě nenechala tak trápit?! Musela jsem, řekla mi očima. Musela jsem ti ukázat, jak to bolí. Jinak bys nepochopila.

Četla jsem v jejích očích jak v otevřené knize. Celý čas vedle mě seděla jako anděl strážný a trpělivě léčila a ochraňovala. Viděla jsem miliony dalších psů a koček, ale i drobných zvířat a ptáků, velmi vědomých bytostí, které nám byly dány darem, aby nám ulehčovali naše trápení. Jejich světlo zářilo po celé planetě. Navzájem se jakoby telepaticky podporovali ve svém nelehkém úkolu.

Těší je, když mají co na práci. Velmi ochotně přijdou člověku na pomoc. I kdyby je člověk jenom týral a kopal do nich, oni pomohou. Mám dojem, že právě psi na sebe nejvíce berou naše nemoci, ale i negativitu z okolí, kterou ihned stahují na sebe. A to jsem si myslela, že o mém skrytém trápení nikdo neví. Znovu jsem Boně dojatě poděkovala. I za to, co mi ukázala. Dala jsem slib, že o tom lidem povím.

Za dva dny, co jsme Bonu pochovali, ke mně přišla na terapii žena, která v dotazníku uvedla: "Mám špatnou citologii a první porod byla hrůza." V jednom okamžiku se ženě v regresi ukázala místnost plná zářivého, zlatavého světla. S tím světlem jsme hodně pracovaly. Žena si jím naplnila a poléčila dělohu.

Autor: Andrea Kadlčková, Terapie-regrese.cz

Děkuji ti Bono... Vím, co jsi mi chtěla říct...