Proč u mámy v bříšku pochytáme všechny "rozumy"

Projít fázi prenatálu je v regresi velmi důležité. Ne-li to nejdůležitější. Než člověk "vyleze" na svět, má totiž celých 9 měsíců na to, aby si utvořil jakousi představu o tom, jak to tam venku funguje. A protože mu nikdo nic předem nevysvětlí, vše, co pochytí v této fázi, odžívá pak dál ve svém životě jako holou realitu, byť mnohdy značně zkreslenou, frustrující až sebedestrukční realitu.

Miminko v bříšku je absolutně odevzdané a bezbranné vůči tomu, co k němu plyne z okolí. Plodová voda, která ho obklopuje a chrání, je také velmi dobrý vodič informací. A tak malé miminko velmi dobře slyší, co si "venku" lidé povídají, velmi intenzívně cítí, jaké emoce maminka prožívá a všechno to vstřebává nejen mozkem, který tomu asi v dané fázi nerozumí, ale každou buňkou svého malého tělíčka nasává informace a vjemy z okolí. Každou buňkou svého těla vnímá např. strach, který máma prožívá. Každou buňkou!!! Představte si, jaký nápor to musí pro miminko být, když každá molekula vody, co vás obklopuje, vysílá velmi živou emoci strachu každé molekule vašeho tělíčka a vy tomu nemůžete nikterak utéct. A nemusí to být jen emoce strachu.

Pojďme na příklady z praxe. Nemusím chodit daleko. Můj dvouletý syn ví velmi dobře, o čem je řeč. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byl to trochu šok. Měla jsem nitroděložní tělísko a další dítko jsme tak nějak neplánovali. Oddechli jsme si, že jsme dvě děti jakžtakž vypiplali a období plenek, nočníků, bolavých zoubků a nočního buzení máme za sebou. A teď nás to čeká nanovo. "Dítě si nechám," řekla jsem manželovi. Nepochybovala jsem. Manžel vše zvažoval, měl obavy, jestli nás uživí, kam dáme postýlku, ale hlavně se s tou novinou musel smířit po svém, jako chlap. Pár dní to trvalo, nad panákem slivovice dumal o životě, až nakonec prohlásil: "No nic, musím tomu malému taky vypálit slivovicu." V ten okamžik byl syn přijat. Alespoň my si to mysleli. Jenomže syn si v bříšku zapsal informaci "On mě nechce?!" velice silně. Neustále se snaží svému tátovi ZAVDĚČIT. Dokázat, že JE HODEN jeho LÁSKY. Rozdělí se s tatínkem o poslední ožužlané jablíčko, všude je s ním jak ocásek, na záchodě čůrá zásadně ve stoji. První věta po ránu je: "Kde je táta?" minimálně 100x zopakovaná. Když já zvednu hlas, nebaví se se mnou, tátovi odpustí cokoliv. Táta je pan Božský.

Moje klientka měla podobnou zkušenost. Procházeli jsme její prenatální období. Zpočátku dobrý, až v 9.TT zádrhel. Cítila, že otec není připravený na tuto novinku. "Není zodpovědný, máma se zlobí, křičí na něj."

"A jak se cítíš ty?"

"Odpojuji se. Mám odpojené srdce. Táta je nezodpovědný, ale přesto ho mám ráda."

"Co sis z tohoto období odnesla do života?"

"Muži jsou nezodpovědní. Vydávám se jim na pospas, neumím se vůči nim vymezit, vymezit si svůj prostor."

S tímto programem klientka přestála dvě manželství. Dnes už ví.

Děvče v pubertě si vzpomíná na svůj prenatál takto. "Jsem v 7. měsíci těhotenství u maminky v bříšku. Už se tam necítím tak dobře jako dosud."

"Co se stalo?"

"Nevím, maminka je smutná. Cítí se opuštěná, neví, jak vše zvládne, bojí se budoucnosti." Po těchto slovech se dívka tiše rozplakala. Nechávám jí tolik času, kolik potřebuje. Musí si to odžít. Tím přijme situaci a rozpustí potlačené emoce. Až se uklidní, pokračujeme.

"Kde  na těle se ti toto trauma usadilo?"

"V hlavě."

"Co tam máš, v té hlavě?"

"Smutek. Ten se mi tam usadil. A taky strach. Ten mám tady." Ukazuje na břicho, oblast soláru. Poznávám tam strach z přijetí života na Zemi. Holčina to manifestovala mimo jiné i vztahem k jídlu. Jídlo si neuměla vychutnat, jedla bez chuti, automaticky, někdy hůře trávila. Vždy byla spíše vážná. Po dvou regresích se cítí více srovnaná se životem. Miluje pizzu a ve škole si zlepšila prospěch.

Také načasování porodu je velmi důležité. Jedna klientka trpí alergií na prach, roztoče a plísně. Z duchovního hlediska alergie naznačuje, že jsme něco v životě nepřijali, něco bylo/je proti naší vůli, nemůžeme to "vydýchat". Byla jsem zvědavá, co se ženě ukáže, co jí tak vadí. Její těhotenství probíhalo normálně, maminka byla v klidu, porodu se nebála, těšila se na potomka. Blížili jsme se k porodu. Klientka říká: "Vytahují mě ven, ale já vím, že ještě není můj čas." Narodila se císařským řezem, v 8. měsíci těhotenství. Aha, tak už víme. 8. měsíc - plíce, alergie, nemůžu to vydýchat. Tady platí spíše nemůžu se svobodně nadechnout, kdy potřebuji. Klientka si dopřála prožití vlastního "duchovního" porodu, tentokráte ve vlastní režii.

Já sama jsem si z období prenatálu odnesla program VŠECHNO ZVLÁDNU SAMA, NIKOHO SE NEPROSÍM O POMOC. Pochopila jsem, proč jsem tak rychle pospíchala na svět. Nechtěla jsem být mámě na obtíž. Samozřejmě jsem ten program nasála od ní a ona zase od své mámy. Už jen to uvědomění byla velká úleva.

Poslední příklad uvedu příběh klientky, která je prvorozenou dcerou. Maminka, prvorodička, se porodu přirozeně bála, nevěděla pořádně, co si počít sama se sebou a na miminko v porodních cestách až tak úplně nemyslela. Nebyla na něj napojená, bojovala se svou bolestí. Klientka to cítila, rozumově chápala, ale srdce vyčítalo. Musela si tedy prožít tu samou zkušenost se svým dítětem, aby opravdu pochopila. V regresi si to jen připomněla, odpustila mamince i sobě.

Není v našich silách zajistit potomku v bříšku dokonale vyladěné, milující prostředí a bezstarostné "čekání." Ani by to nebylo pro dobro dítěte. Přicházíme na svět, abychom se učili a toto jsou mnohdy ty nejužitečnější lekce, které obdržíme od svých rodičů. Buďme za ně vděční.

autor: Andrea Kadlčková, Terapie-regrese.cz