Pohádka o Pýše, Pokoře a Odpuštění

31.08.2017

Kdesi v poušti šla stařena, seschlá, vrásčitá, znavená životem. Šla bosá, v otrhaném šatu. Slunce jí nemilosrdně pražilo na kůži a horký písek pálil jako oheň. Ona toho nedbala, než zemře, musí dojít tam, kde cítí, že musí jít. Bývala krásná, bohatá, mocná, však to vše odvál čas a jí nezbylo nic, než písek pod holýma nohama.

Došla na místo, čekala. Před ní se objevil jezdec na černém koni. Mladý, krásný, plný života. Ó, jak záviděla jeho matce, že mohla mít syna. Byl to syn muže, jehož kdysi milovala. Jen ona ho ve své pýše odmítla. Tady, na místě, kde teď znovu stála. Byla mladá, měla se stát královnou toho kraje. K čemu by jí byl obyčejný chasník? Aby se s ním dělila o své bohatství? Aby jí poroučel, jak má vládnout? Nikdy! A tak ho nechala čekat, zatímco ona se bavila ve svém paláci. Avšak nevládla moudře, pýcha ji zaslepila. Svůj lid trápila, své blízké od sebe odehnala, její armáda plela a drancovala. Chtěla pořád víc a víc. Pak přišla o všechno. Kdysi věrní sluhové ji zbili a vyhnali z jejího paláce.

"Co po mně chceš?" ptal se ten mladík.

"Nevím. Snad odpuštění či alespoň pochopení."

Vyprávěla mu, jak byla krásná, mocná, co všechno dokázala. Jeho, zdá se, to příliš nezajímalo. Povzdechla si. Cosi ji píchlo u srdce. A tak začala znova. Řekla mu o lásce k jeho otci, jak ho milovala. A jak byla hloupá, zaslepená, že měla strach vládnout s mužem po boku. Celý život slýchala, jak je silná a nepřemožitelná. Vychovali ji dobře pro roli panovnice. Bála se odevzdat svou moc, bála se nabídnout své srdce a nechat se vést. Mladík to vyslechl a v jeho očích viděla soucit. Nesoudil ji. On byl vychován jinak, rodiče žili v lásce a vzájemné úctě. Velmi si jich vážil. Měl však pocit, že otcovo srdce nepatří zcela jeho matce. Bylo rozpolcené.

"Miloval tě. Nikdy tě nepřestal milovat," řekl jí na rozloučenou.

Stará žena plakala a smála se zároveň. Teď už mohla zemřít. Otevřelo se nebe a ona cítila, jak stoupá nahoru. Ocitla se v místě mezi nebem a zemí. Pod ní byly černé mraky, nad ní prosvítalo Slunce. Zůstala v poklidu čekat, smířená a připravená na soud. Tu uslyšela hlasy. Pochopila, že se mezi sebou dohadují její vlastní části duše.

Jako první mluvila Pýcha.

"No, to jsme dopadly. Když jsem vládla já, měly jsme krásné, silné tělo. Podívejte, kam všude dosáhla má moc. Všichni se klaněli, sloužili mi. Díky mně ses jako panovnice zapsala do dějin, slyšíš?"

Druhá promluvila Pokora.

"Ale taky sis neviděla na špičku nosu, drahá. Kdyby sis nechala poradit ode mne, nemuselo to dopadnout tak zle. Kolikrát jsem ti říkala, ať nejsi hamižná, ať myslíš na zadní kolečka? Nemusela jsi taky vyhnat každého, kdo se ti snažil poradit. Lidé se ti snažili i pomoct. A ty nééé, ty ve své nabubřelosti jsi zničila každý zárodek přátelství. Je to tvá vina, že jsi tak dopadla."

"Cože? To ty jsi ve své hlouposti nechala zchátrat to krásné, dokonalé tělo. Jen se podívejte. Když jsme to daly Pokoře, šlo všechno do kytek. Na chvíli se chopila otěží a jak to tělo zhuntovala. Prý k čemu je krásné tělo, když nemá syna, pokračovatele rodu a nemá ani lásku. Bóže, taková pitomost."

V ten moment prosvitlo přes mraky světlo a z nebe zaburácel dunivý hlas: "BOŽÍ ZÁKONY PLATÍ PRO KAŽDÉ TĚLO. VŠE, CO SE ZRODÍ, JEDNOU ZESTÁRNE A SKONČÍ. TO JE KOLOBĚH ŽIVOTA. A NEBER MÉ JMÉNO NADARMO!"

Pýcha zkrotla. To ji nenapadlo, že by tělo tak jak tak zestárlo. Ona se o budoucnost příliš nestarala, pravda. Otočila se k Pokoře, aby řekla něco moudrého.

"No tak co, tak si vezmeme jiné tělo a bude."

"A dopadne to zase stejně, když budeš velit ty."

"A jak to málem dopadlo, když jsi byla u moci ty? Vzpomeň si, jak jsi bezmezně milovala a nabila sis čumák," osočila se na Pokoru.

"To sem nepleť. To už bylo dávno a nelituju toho, abys věděla."

Ozvalo se Odpuštění, které je dlouho sledovalo z lavičky opodál. Vyzvalo Pýchu a Pokoru, ať si přisednou.

"Myslím, že teď musíte jít životem se mnou," řeklo vlídně. 

"No tys nám tu ještě chybělo," brblala Pýcha. Ztěžka dosedla na lavičku, Pokora si tiše sedla na krajíček.

"A co jako budeme my tři spolu dělat?" ušklíbla se Pýcha.

V nebi se ukázaly dvě cesty. Jedna byla široká, rovná, pohodlná. Tu cestu Pýcha dobře znala. Ten hlavní tah měla prochozený tam a zpět nesčetněkrát. Vždy za ní opodál cupitala Pokora, v uctivé vzdálenosti, tak jak si to Pýcha přála. Po té hlavní cestě vlastně nikam nikdy nedošly, uvědomila si. Druhá cestička byla neznámá. Nikdy po ní nešly. Pýcha proto, že by nesnesla, aby se musela někde potupně ptát na cestu, Pokora se zase bála, že jí Pýcha uteče a ona se sama ztratí.

"Nebojte se, já tu cestičku znám. Budu vám dělat průvodce," usmálo se Odpuštění.  "Jen se, prosím, spojte a kráčejte životem ruku v ruce. Tak budete silné a nikde se neztratíte, víte?"

Duše ženy se zaradovala. Už vím, co musím udělat, aby můj život byl štastný a naplněný. Musím všechny tři součásti duše používat stejným dílem. Pýcha mne učí vážit si sama sebe, být na sebe hrdá. Když spadnu, pokorně se usměji a s hrdostí se zvednu a můžu jít dál. A odpuštění se potřebuju naučit, budu tedy hledat příležitosti, abych se naučila odpouštět. Ach, to bude báječný život, už se těším...

Autor textu: Andrea Kadlčková, Terapie-regrese.cz