Noční můry z dětství

Lucie je na svůj mladý věk neuvěřitelně moudrá duše. Mnohé věci má v hlavě krásně srovnané. Jako dítě si dost zažila. Vzpomínky z dětství zcela vytěsnila a ty, které si pamatuje, nejsou dvakrát příjemné. V emailu mi píše: Potřebovala bych si nějak pořešit noční můry, které mě trápí už několik let a vlastně i celkově vyřešit moje dětství. Upřímně mám z toho trošku strach, ale spíš převládá pocit, že tohle si musím a potřebuji vyřešit.

S mámou jsme jako nejlepší kamarádky, s otcem je vztah komplikovanější. Opustil nás v mých osmi letech a kvůli jeho alkoholismu mě velmi často citově vydíral, že se chce zabít (dodnes k sobě přitahuju lidi, kteří mi píšou nebo říkají, že chtějí spáchat sebevraždu). Dnes s tátou normálně komunikujeme, mám ho ráda, ale nevím, jak se s ním vlastně v životě vypořádat.

☼ ☼ ☼

Jdeme do regrese, pro první vzpomínku z dětství.

"Je mi šest let a mám VZTEK na tátu. Rodiče se hádají. Jsem v jiné místnosti, ale slyším je. Otec pije, pak se hádají a on ubližuje mamince. Proč to dělá?"

Lucie si svůj vztek zhmotnila před sebe a prohlíží si ho ze svého vnitřního vnímání. (Přes oči má šátek).

"Vypadá jako táta."

Chvíli vztek zkoumá, naciťuje se na své tělo, jak reaguje. Vztek záhy samovolně odchází.

Jeho místo zaujímá STRACH. Na těle je pociťován jako těžká, černá koule. Sedí na hrudníku a na čele. Velký, silný a tvrdohlavý jako mezek. Nejde procítit ani vyndat z těla.

"Ten tvůj strach má velké ego, moc nám teda nepomáhá."

"To teda jo," zasměje se Lucka. Strach se trochu uvolní.

"Pověz mi, z čeho ten strach pramení?"

"Mám strach, že se mi něco stane, že mi táta v afektu něco udělá."

"Vzpomeň si, prosím, ublížil ti někdy fyzicky?"

"Ne, nemám ten pocit."

"Dobře. Dám ti teď do ruky polštářek. To je tvůj strach. Je na tobě, co s ním uděláš."

Lucie přijala svůj strach. Polštářek mačká v prstech a pak ho pevně obejme. Prožívá svůj strach v tichosti, po svém.

"Já mám pocit, že jsem ten strach prostě potřebovala," říká po chvíli.

Polštářek odkládá stranou. Procítěný strach mohl odejít. Vystřídalo ho NEPOCHOPENÍ. Proč byl táta takový?

"Abys pochopila, musíš se vžít do tátovi role. Stoupni si proti němu a podívej se mu do hlavy. Vlez si na chvíli do jeho těla. Jak se cítil tvůj táta?"

Rozkrývá jeho příběh. Když byl táta malý, jeho otec pil a bil svou ženu. Máma byla nešťastná, bezmocná a on nejistý. Slovo rodina pro něj znamenalo zátěž. Vše se mu připomnělo se založením vlastní rodiny. Neměl se rád, utíkal před tou zátěží k alkoholu. Máminy výčitky věc zhoršovaly. Nezvládal to.

"Co táta vlastně chce?"

"On potřebuje procítit LÍTOST. Ujistit, že ho má někdo rád. Rodina mu nestačí. Od otce převzal program, že o rodinu se nemusí starat."

"Dobře, teď se podívej na sebe očima táty. Ublížil ti někdy?" chci mít jistotu.

"Ne, to vůbec. Chtěl mě chránit i když to moc neuměl."

Opouštíme tátovo tělo.

"Co teď cítíš vůči tátovi?"

"Už ho chápu. Mám pocit, že mu musím dát LÍTOST."

Polštářek se osvědčil, tak ho zase obejme a zpracovává si tátu po svém...

☼ ☼ ☼

Jdeme na noční můry...

"Je mi asi deset a jsem často v noci sama doma. Máme velký, starý dům, všude to vrže. Zdá se mi, že tam v noci někdo chodí, bojím se. Dodnes mám fobii v noci projít kolem okna do dvora."

V době dospívání odmítala v noci spát. Usínala až nad ránem na 2-3 hodiny. Představovala si nejhrůznější scénáře, co vše by se jí mohlo v noci stát.

Bere si do ruky polštářek/strach. Užuž ho chce obejmout, ale pak se zarazí.

"Moment, ten strach má ještě brášku, VZTEK NA MÁMU. Zlobím se na mámu! Nadává mi za ten strach. Snaží se ho popřít, abych se nebála."

"Aha, takže tady máme vztek," dávám jí do ruky pro změnu plyšáka. "Postav si před sebe mámu. Co s tím vztekem uděláš?"

Ukazuje svůj vztek mámě. Je pro ni důležité, aby ho máma viděla/uznala. To stačí k tomu, aby vztek mohl odejít. Dál se věnuje už jen strachu. Objímá ho, uznává, nebojuje.

"Ten vztek byl pro mě tehdy vlastně přítel," říká dojatě.

"No jasně, kdybys ho neměla, tak by ses normálně zcvokla. Každé desetileté dítě by jednalo stejně. Je to přirozená reakce."

A strach odešel. Žena v klidu uzavřela minulost...

Lucie je zářným příkladem, že v regresi není třeba znovuprožívat svá dramata. Celou dobu se plně věnovala svým nezpracovaným emocím. Doprovodné vzpomínky nebyly až tak důležité.

Ke své regresi sama Lucka napsala:

Chvíli po regresi jsem měla jet za kamarádkou. Pociťovala jsem neuvěřitelnou lehkost, volnost. Opravdu jsem si až chvílemi připadala, že se mi chce vznášet, nic mě netížilo. Navenek jsem se prozářila, lidi se na mě dokonce po cestě usmívali. Měla jsem nutkání prosvětlit se i oblečením. Já, člověk, který vyhledává spoustu černé barvy, přinejlepším se do ní celá schovat.

V regresi mi neuvěřitelně pomohlo vcítit se do táty. Hned druhý den jsem se s ním domluvila a šli jsme spolu na kafé. Mám na něj vážně jiný náhled. Nezlobím se na něj, naopak se ho snažím podpořit, ať už jde o sebelítost nebo negativní myšlení.

Lidem, kteří mají noční můry z dětství bych chtěla poradit - rozhodně v sobě nedusit emoce. Pokud se rodiče hádali/hádají a vám se chce brečet, určitě si pobrečte. Nebo se vztekejte, nadávejte, neduste nic v sobě. Buďte rádi za to, že ty emoce máte a nepotlačujte je, můžou být vašim velkým pomocníkem. Pokud budete cokoliv ignorovat, ty pocity vás budou stejně dohánět a jednou můžou být tak silné, že to třeba už nebude možné ukočírovat. Jsem toho živým důkazem, jelikož jsem už několikrát zažila panickou ataku, kterou provázely někdy i dny plné pláče, nespavosti a negativních myšlenek, občas se do toho přidala nějaká ta noční můra a katastrofa byla na světě. A hlavně, naučte se odpouštět. Ten, kdo vám jakkoliv (a kolikrát i nevědomky) ublížil, má pro to nějaký důvod. Ne nadarmo se říká, že dokud si neobuješ boty dotyčného a neprojdeš si jeho cestu (byť třeba jen část), nikdy zcela nepochopíš jeho důvody.

Já dlouho nechápala, proč chce můj táta být tak strašně litovaný, proč pije a potom mě vydírá. Po regresi chápu jeho alkoholový únik před realitou a jsem připravená být tu pro něj jako podpora. Neodsuzuji ho.

Ať už je to strach, noční můra, vztek, zkuste si uvědomit a všimnout, že vám nechtějí nijak ublížit. Snaží se vám jen něco ukázat. Nebo vás třeba jen nechtějí ve všem nechat samotné. Všímejte si těch pocitů, klidně si třeba ten strach, jako já, obejměte. Když jsem pochopila, že ten strach byl v dětství takový můj kámoš, chvíli jsem se s ním nechtěla ani rozloučit. Každá emoce pro vás může být přínosem, jen to chce ji přijmout, všimnout si jí, ale taky ji potom nechat jít. Ať vám pro daný moment poslouží, prožijte ji, ale nenechte se tím tížit jako já tolik let. Nestojí to za to. 

Určitě se budu snažit dále pracovat na sobě, na tom, co opravdu chci. Neříkám, že mi všechno půjde hned a vím, že to vyžaduje ještě všechno dost práce, ale chci to dokázat a taky si věřím, že to půjde. 

Autorky textu: Andrea Kadlčková + Lucie K., Terapie-regrese.cz